středa 28. února 2018

Operace bez legrace

Mám přesně týden po operaci křečových žil. Laserem. Metodou EVLT, přičemž doteď jsem se nenamáhala zjistit, co ta zkratka znamená.

Třetí těhotenství moje tělo poznamenalo celkem dost viditelně. V létě 2016 jsem se odvážila zajít na cévní. Verdikt zněl, že mně už nepomůže sklerotizace, ale operace. V létě 2017 jsem se po roce odvážila (po kontrolním utz za týden přijďte, ehm) zase na cévní. Doktor mně řekl možné termíny. Na klasiku objednává na podzim 2018! A
a na laser na březen 2018.

Noha mě bolí i bez zátěže, tak jsem se rozhodla, že risknu ten laser. V říjnu jsem si zavolala a řekla, že teda laser. Termín 21.2. 2018. Tak jsem zajásala, že to je za chvíli.

A tak jsem se dostavila na polikliniku. Přijala mě sestra, která na mě vše vychrlila takovou rychlostí, že jsem si dovolila otázku. "Vždyť jsem vám to teď řekla. Nerozumíte česky?" Kdyby to řekla s úsměvem a jakože mile, ale tohle byla silná šleha. Já asi chodím na operace denně, žejo. Moje jediné zkušenosti s příjmem jako pacientem na pokojík jsou jen 3 porody.

Paní na pokoji byla po výkonu a řekla mně, že se nemám bát. Mylně si vyložila můj výraz. Já se nebála. Další paní dovezly sestry. Ty dvě se shodly, že pohoda a že kdyby to věděly, tak se vyspí. Já spala dobře.:-)

Naběhl doktor s úsměvem, vyfotil si moji nohu, nakreslil tam pár piškvorek a už tu byla sestra, která mě odvedla na sál.

Lehla jsem na lůžko, dala každé sestře jednu ruku (tlak, kanyla) a doktorovi nohu. Celou ji nažlutil desinfekcí. Sestra mně napíchla oblbovák. Byla to sranda. Jak po pár deci bez bolehlavu. Doktor mně na utz říkal, co mám vidět (prdlajs), sestry za mnou řešily nějakou akci a najednou se doktor zeptal, jestli chci vidět žílu, co vytáhl. Být při smyslech, odmítla bych, já ale kývla. Tak za chvilku mně ukázal dvě do V spojené špagety s omáčkou. Když jsem mu řekla, že to jsou tedy špagety, tak podotkl, že makarón, že jsou duté.:-)

Za chvilku mně natáhly sestry punčochu a odvezly na pokojík. Obě paní už šly domů s doprovodem.

Já psala BE, že teda to mám za sebou a točí se mně hlava. Na 11h mě měl vyzvednout. Nooo, jenže po mně operoval nějakého chlapa a ten mu dal zabrat. Oblbovák zatím vyprchal, 2x jsem stačila jít na WC, vypít litr vody. A bylo tu 12:15. Doktor donesl papír, zkontroloval, zda přes polštářky a punčochu neprosakuje krev a byla jsem propuštěna.

S BE jsme se prošli na druhou zastávku a pak frčeli domů. V noze mě solidně píchlo, že se mně podlomila.
Stoupání do čtvrtého patra byl adrenalin s neohýbací nohou.

Převzala jsem od dědy Mumína a šla se prolívat vodou, carem a pochodovat po bytě.:-)

Teď je týden po operaci, na noze mám modřinu (varování, dám fotku;-), tak nedám, páč ona se zobrazuje hned u náhledu a nechci čtenáře děsit), za kterou se mně doktor při pondělní kontrole 2x omluvil. Asi není úplně standardní, byť mě na modřiny upozorňoval.

Jo a celá ta sranda stála 12 000 Káčé.

PS: Mám takovou hrůzu z narkózy, že jsem ty peníze raději za ten laser dala.

Foto zde.:-)
http://www.imagebam.com/image/522198765540743

úterý 9. ledna 2018

Je to tady

2.1. jsem slavnostně odpíchla průchod vrátnicí a zamířila si to za šéfem. No samozřejmě jsem ho nenašla u něj, ale o pár kanclů vedle. Dal mně klíče, šel se mnou do mojí nové kanceláře. Ano ano, mám kancl sama pro sebe. Kolega ji dokonale vybílil, nechal mně tam čtyři tužky a jednu propisku. Ta už dopsala, ještě že jsem si koupila novou. Jestli kdy nějakou budu fasovat, to se neví. Chlapík, který se o takové věci stará nemá čas a ještě na mě mluví stylem "co jako sakra chcete."

Přístup do počítače jsem získala po pouhých třech dnech. To by se možná dalo napsat jako zázrak pro rok 2018. Pravda, chybí mně stejně přístup na jeden server, kde bych mohla najít i nějaké materiály k budoucí práci.

Dítě ve školce v pohodě spí a jelikož si nikdo nestěžoval, tak se asi i chová slušně. Doma se tak ovšem nechová. Nejen doma. Dnes v Mumínově školce se zachoval tak, že na něj dlouho kolemkoukající nezapomenou.

Opět jsem se pokoušela o výhru v losování o šátek. Jako tradičně jsem neuspěla. Kdyby měl člověk aspoň štěstí v lásce, když už nemá ve hře. Achjo.

Pokouším se v hlavě lovit nějaké to pozitivno. Lovím, zatím lovím, třeba něco najdu.

středa 6. prosince 2017

Velký krok

Velký krok kupředu se udál nejmladšímu. Od 1.12. začal navštěvovat dětskou skupinu. Musí. Já se od 1.1., no tedy 2.1. 2018, vracím do práce.

První tři hodiny zvládl na výbornou. Byl chválen. Že je chytrý!!! Aha!

V pondělí už pobrekával, asi ho vyděsil větší počet dětí. Včera jsem s učitelkami nestačila mluvit a dneska řval hned při vstupu do třídy. Tvrdá matka vysmahla rychlostí namydleného blesku.

Buď je to tím, že je třetí nebo je to tím, že je satanáš, srdce mně fakt nekrvácelo a do práce se těším. Zatím jen částečný úvazek. Ono se uvidí, jak to bude, protože samozřejmě satanáš už v pondělí přinesl domů rýmu. :-(

Děti se těší na Vánoce. Já o dost méně. Asi už dávno ve mně umřelo to dítě, které se těšilo. Co jsem máma, nedokážu si je užít. :-(
Ale snažím se to dětem tolik nekazit. Včera jsem jim koupila výzdobu do oken, o víkendu budeme péct perníčky. U nás doma se perníčky nikdy nepekly.

středa 18. října 2017

Putování slováckým vinohradem

Po dlouhé době jsem se dostala na výlet mimo domov a to dokonce od pátku! No dobře, žádná dámská  jízda, ale pěkně celá rodina, což je tedy BE, já, Meluzína, Mumín a Mojík.

Začínáme být mistři balení, takže pro pět lidí jeden kufr včetně mých pohorek (které jsem stejně neobula).

Ve 13h výjezd směr Hodonín. Dá se říct, že cesta celkem odsýpala, pominu-li několikero čekání kvůli opravavám vozovek. Zádrhel nastal na dálnici D1. To bylo tak kolem čtvrt na pět, blížili jsme se k našemu sjezdu 196 a dětem hrála jejich oblíbená muzika z CD - Mixle v pixle. A auta se začala štosovat a popojíždět a stát. Tak jsme dětem vypnuli muziku a měli jsme štěstí, zrovna zelená vlna na Radiožurnálu. A bylo po štěstí. U sjezdu 190 srážka dvou kamionů (nevím, který to zavinil, ale nejraději bych ho roztrhla!). Mojík není zrovinka trpělivé dítě a nakonec i sedmiletá Meluzína objevila kouzlo otázky "už tam budem?" Dálnice uzavřena. Čekání minimálně 50minut. Ale na co? Na vleklý pohyb. Policie nás všechny odkláněla na sjezd 190 do Brna. Tam jsme ale nechtěli!!!

No v této chvíli jsem zjistila, že autoatlas, který si BE koupil, je naprosto na nic (je, já jsem dobrý navigátor!) a než jsem zjistila, jak z jeho mapové mobilní aplikace odstraním obrázky wifi, frčeli jsme Brnem. Brno má ale pochvalu. Okruh mají moc pěkně značený, tunely plynule projízdné, na to, že bylo 13. a pátek. Děti dostaly mobil a civěly na Hasiče Sama a nebo sledovaly jízdu tunelem.

Do Hodonína jsme dorazili o 1,5h později než jsme chtěli a za tmy, což jsme nechtěli. No přívítání bylo nadšené, i když poloviční. Oba muži byli pryč, páč K. ochořel a byl s tatínkem odvelen k babičce a dědovi. Meluzína spokojená, že měla holčičí K. pro sebe. :-) Do postelí jsme je dostali kolem 21h. My tři dospělí se naladili dvoulitrem burčáku a v 23h šli spát. :-)


A je tu 14.10. ráno. Mumín byl nešťastný, že ho honíme od hraní do koupelny, pak obléknout a pak ven. Ale slíbený výlet vlakem ho naladil smířlivě. Peron byl narvaný. Pak se přihnala čukota, alias motorák. Nepočítala jsem vagonky, protože to bych taky přišla o možnost nastoupit. Asi tuším, jak se cítí pověstné sardinky v plechovce. Ten vlak byl prostě narvaný. Čekala jsem, kdy to se mnou sekne. Cesta do Mutěnic zastávky má trvat asi 13 minut. No o těch 13 minut jsme vyjeli později a navíc se motoráček sotva vlekl. Ale jo, v 9:45 jsme byli na místě. BE koupil mapku (no potřeba nebyla) a vyrazilo se putovat. :-) To nádherné počasí vytáhlo hodně lidí, takže všude davy, ale ten burčák jsme si dali. Já měla dva červené a jeden bílý, víc jsem si neriskla. :-) Pod Dubňanskú horú jsme si koupili něco k jídlu a Meluzína z nás vyrazila náhrdelník. Za pade.

Mojík a putování... Tak samozřejmě, že se tento bláznivý dvouleťák nechtěl už nosit, raději chodit. Takže neustále zdrhal, což při tom množství lidí nebylo zábavné. Mumín se zase buď zdržoval nebo chodil napřed, takže ke konci putování jsme se zastavili, já počítám děti a koukám, kde je. No pobíhal jinde a hledal nás. Na zdrhajícího Mojíka se všichni nasmívali. Já ne. No zdárně jsme ušli těch 6,5km všichni.

V cíli z nás Mumín vyrazil cukrovou vatu. Ech, barvenou. Měl modrý jazyk a prsty, tfuj! A já se podívala na mobil právě včas, abych zjistila, že za 10min jede vlak. Hurá čekat a pak nastoupit do poloprázdného. Tentokrát to byla příjemná cesta plná prostoru. :-)

A jelikož vzduchu bylo málo, tak po občerstvení u hostitelky jsme vyrazili ven. Nejprve samozřejmě protesty a pak si to na hřišti užili. :-)

Zpáteční cesta v neděli proběhla celkem v pohodě, až na špatný výjezd a uzavírku, ale i tak jsme domů dorazili v dobrém čase.

Byl to prima víkend. Jen to minidítě kdyby aspoň NĚKDY poslouchalo a nezdrhalo.

pátek 16. června 2017

Horní Bradlo

Klacek mám na popohánění pěnové rybičky.

Každoroční akce TJ Sokol pro rodiče s dětmi, letos jsem se odvážila taky. Bylo to celkem fajn, i když s naším nejmladším fajn náročné. To dítě prostě přišlo od samotného Satana.

Z pátka na sobotu prozvracel noc. V 19h večeře, na kterou není zvyklý (kuře a mastné těstoviny). U nás doma leda tak chleba nebo jogurt.
Ze soboty na neděli se pozvracela Meluzína (opečené arašídové křupky prostě nejsou pro žaludek asi nejlepší).
V sobotu dopoledne se chodí lesem za pokladem a plní se cestou různé úkoly, odpoledne jsou na programu rybičky v potoce. Jako jeden z mála rodičů jsem rybku popoháněla a ještě bosá (bosá byla ještě Meluzína a asi dvě další děti).

V neděli dopoledne karneval. Nenávidím vymýšlení masek.


A pak doma v pondělí se podívám na facebook jedné matky, která měla na Bradle děti s tatínkem a zjistím, že ona a dvě další, se kterými jsem před časem chodívala na večeři, si skvěle užívaly bazénu a paření v noci. Ze svého kruhu mě vykoply už před rokem, nevím proč. Teda asi tuším, jsem prostě divná, si dovolím mít tři děti, nosit v šátku, používat látovky, nefintit se, nechodit na podpatku (občas jdu i bosa, ooo booože), nelíčit se apod. Prostě divná. Nepsala jsem to už?

pondělí 25. července 2016

Stárnu...

To byl takhle minulý pátek, teplo už od rána a hlášené i na odpoledne. Pekla jsem kuře, skvělý to nápad. Holt jednoduchý nenáročný oběd. A tak jsem dumala, zda být tak drzá a vecpat se kamarádce na zahradu a nebo se raději pařit doma nedrzá. Riskla jsem to. Kamarádce jsem napsala a ona hned souhlasila, že přijet můžeme.

Má nafukovací zahradní bazén, takovou tu "hrušku," ale na osvěžení vydry Meluzíny to bohatě stačí. A tentokrát jsem do vody vlezla i já!!! Až takový div se stal.

No a jak pak tak sedím na dece, s kamarádkou schneme, tak ona jakožto vyšší se mi dívá na hlavu a říká mi "hele, ty máš šedivé vlasy!" Mám mám. Dneska ráno jsem jich napočítala šest. Stříbrné vlasy, pěkně navrchu hlavy, aby pěkně zářily. Zbytek vlasového porostu jsem nezkoumala, takže určitě se někde ještě potvůrky skrývají. Stárnu. Tedy zraju!!! Tak. Nakonec, se třemi dítky mám na několik párů šedivých vlasů nárok. :)
Kadeřnice má dovolenou, počítám, že dřív jak v říjnu se k ní  nedostanu, takže ještě určitě několik stříbrňáků přibude. A třeba zešedivím celá, to pak budu při běhu vypadat super cool babča běhna, haha. :-)


Pozitivum na konec. Probrala jsem se fotkami za šest a půl měsíce a vybrala jich 758. Nádhera. Před chvíli pro ně BE se staršími dětmi šel. Možná jsem fakt stará, ale mě baví se dívat do alb a vzpomínat.

úterý 19. července 2016

Můj milý blogový občasníčku

S překvapením zjišťuju, co návštěv se tu mihlo a on jen BE. No tak nic.
Je vidět, že blog odráží přesně to jak žiju: nezajímavě.

Takže nezajímavě. Na čtyři dny tu byla návštěva z MSK. Stihli jsme tradiční Kočičí hrádek, procházku k venkovní tělocvičně vylepšenou fňukáním dětí, že je to daleko. Podívali jsme se do Mirákula. Tam se mně líbilo, ještě tak, kdybych si před rokem nepořídila mimino, to bych si bývala Mirákulum užila jinak.

---vsuvka--- Pro většinu lidí život s miminem nekončí, pro mě je cestování s miminem naprosto příšerné. Zvláště když dítě i v necelém roce zvrací, je hlučné asi jako pět starších dětí dohromady, musí chtít prozkoumat pusou naprosto všechno (proč tohle ti starší nedělali???). Neustále vyžaduje moji pozornost, takže už mě přestaly zvát na večeře dámy tu z hřiště. No jo, co bych chtěla, když si, já hlupice, pořídím třetí dítě.  ---konec vsuvky---


Ke konci měsíce června jsem si udělala výlet do stověžaté matičky vlakem. Dalo se to. Jen ty české dráhy, jen ty české dráhy... A to jsem je vždycky víceméně bránila, žlutovlaky opovrhovala... Žel ČD se prostě nesnaží.

---vlaková vsuvka--- Pro zajímavost. Neměla bych cestovat jako jednotlivec s dětmi do šesti let sama. Takže teda za to jedno dítě zaplatím, co na tom, že teda to poslední bylo v šátku. Jen 9kč, jak mně řekla paní. Nojo. Co je zajímavé, na cestu do Prahy a zpět nikdo platit nepožadoval a že by si i za to zlevněné jízdné přišli na víc jak 9Kč. ---konec vlakové vsuvky---

Děti si teda jinak pobyt u kamarádky užily, i tu cestu vlakem, kterou jsme v Kolíně přerušili a zbytek cesty se vezli vozem. Mám nebo nemám pomlčet o tom, že na vůz jsme čekali hodinu před kolínským nádražím a mezitím Pendolino odfrčelo, protože ti šikovní pánové závadu opravili rychleji než za 40min, jenže to já už byla s dětmi venku. Příště, pokud nějaké bude, se na ostatní cestující vykašlu a prostě děti ve vagonu pro matky s dětmi do 10 let nechám dělat, co uznají za vhodné a ne je pacifikovat na sedadlech a mimino v šátku a nakonec vystoupením, protože avizovaných 40min ve stojícím vlaku bych mimino prostě neudržela a ty starší nejspíš taky ne. Hm, kolik z těch 245Kč propadlo do chřtánu ČD?

(ještě vsuvka pro chytráky, kteří vědí, že mám příště jet RJ... ten byl v časech, které jsem potřebovala, obsazený, samozřejmě i to jejich úchvatné šestimístné dětské kupé)

Přestala jsem běhat. Nějak mně to nešlo. Zajímá mě tak, jak asi dopadnu v září na závodě, na který jsem se přihlásila a taky iniciativně zaplatila. No někdo být poslední musí.

Chodím s miminem plavat. Doma ve vodě se projevoval nadějně, ve velkém bazénu už to není žádná sláva. Holt vydra se narodila jen jedna. Že prý každé dítě je jiné. Bohužel.

Nějaké pozitivum na závěr by to chtělo. Śednou mi vlasy, křečové žíly bolí a je jich víc, tloustnu na místech, kde jsem nikdy netloustla, pořád jsem nesáhla na nový zákon o HZS, nesáhla jsem na španělštinu ani angličtinu (duolingo nepočítám, to je spíš tak pro smích, alespoň učení angličtiny pro česky mluvícího), s poledance skončím, nějak mě nebaví, že na mě křičí skoro o deset mladší holka, která má natrénováno. Takže to je to pozitivní. Jo vlastně, jedno pozitivum! Vyhrála jsem draw na šátek Omnifera. Jo výhra rovná se, možnost zakoupit ho, takže ta sranda stála... No raději nenapíšu, nakonec skončím u toho, že to stejně není pozitivum. Šátek je to ale krásný, světle modrý, jako moře (kam se nikdy nedostanu). Jsem tedy majitelkou čtyř krásných šátků navržených češkou, vyrobených v Česku.
Omnifera Morava Serenity velikost 3
Omnifera Wings of Desire Manakel velikost 6
Omnifera Wings of Desire Temeluch velikost 5 (má láska, je prostě úžasný)
Omnifera Wings of Desire Furlac velikost 6