Blog spinká, já ne

Dívám se na poslední příspěvek. A on je stařičký. 

Psát by asi bylo kolikrát o čem, ale copak mně se chce?

Od vypuknutí války jedu na takový stresový režim. A co jsem v KACPU byla jen jednou na výpomoc. To teď teprve oceňuju, že můžu sedět za monitorem nebo civět do papírů. 

Případně jsem nikdy neměla ráda telefonování. Jednak jsem si ho užila na konci minulého roku při trasování pozitivních lidí a jednak teď při obvolávání lidí s nabídkou ubytování. Hodně jsem musela vyskočit ze své komfortní zóny. Ale člověk se otrká. 

Vtipné u trasování byly ty soucitné řeči lidí, že to musím mít těžké, že jsou na mě asi všichni (vyjma toho s kým zrovna mluvím žejo) zlí a protivní. No nebyli. Z 98 % jsem mluvila s lidmi milými a vstřícnými. 

Co děti... Děti zdárně rostou. Jelikož jsem zapomněla, jak jsem tady na blogu říkala prostřednímu, tak krycí jména jsou následující: Stáňa, Láďá a Míra. :-) 

Míra je satánek pořád. Bylo období, kdy jsem vůbec označení satan nepoužívala, ale se zdá, že to období skončilo. 

Stáňa pootevřela na velkou škvíru dveře jménem puberta. Ale zatím zvládáme a zatím stále patřím do kategorie "nejlepší mamísek."

Láďa je stále takový přemýšlivý chlapec, ale pomaloučku míří ke dveřím jménem puberta. 

A já jsem pořád stejné pako jako vždycky.