V nemocnici

září 14, 2018

V nemocnici

Mrňavý Mojík byl na tříleté prohlídce(už v červnu) shledán ne úplně takový, jaky by měl správný chlapík být. Doktorka nás poslala na konzultaci na dětskou chirurgii, tam rozhodla doktorka o operaci a hned mně dala termín na 12.-14.9. V tom červnu bylo teplo, Mojík ve skupině strávil dopoledne na zahradě. V ambulanci jsem mu iniciativně sundala botičky a v tu chvíli bylo z ambulance pískoviště. Po vyšetření Mojík pln energie boural obě místnosti ambulance a mně sestra předávala papír, kdy se mám kam (to jsem stejně přeslechla) s dítětem dostavit.

V pondělí 10.9. předoperační vyšetření dopadlo na jedničku.

A tak byla středa. Dva dny bylo těžké dostat dítě v 6 ráno z postele, tak jsem mu slibovala, ze ve středu se prospí, když na chirurgii máme být až v 9:30. Takže v tu středu byl vzhůru v 6:13!

Sbaleno vše důležité. Jelikož nemocnice je z našich oken na dohled, šli jsme pěšky.

Samozřejmě jsem nás dotáhla na ambulanci a měli jsme být rovnou na lůžkovém. Trocha bloudění, ale v 9:30 jsme byli na místě. Zrovna se hodně propouštělo, takže čekání. Naštěstí první místnost po ruce byla herna.
Vyšetření, podepsání souhlasů s operací a anestezií a vyfasovali jsme pokoj číslo 1 označený žirafou.

A oběd. Ten mě dostal. Čočka s vejcem. Mojíkovi to ale chutnalo a neví, že čočka nadýmá.
Svačina rohlík a máslo, jen pro dítě.
No a po svačině chlapec usnul.
Můj drahý BE ale dorazil, když už byl Mojík plný síly po spánku. BE donesl novou hračku. Tablet. Dlouho to byla zbytečnost, žel do nemocnice se fakt hodil. Mojíka je dost těžké udržet v klidu a tablet to zvládl.

Spát jsme šli v 21h a noc nic moc. Jednak od protější budovy nám svítilo světlo do oken, druhak Mojík byl nervózní, pořád se budil a říkal, že se bojí a chce domů.

V 5h ráno jsem ho probudila a dala mu napít. Od té chvíle nic mít nesměl a taky jsme už nespali.

V 7:20 přišla sestra, dala Mojíkovi vypít oblbovák a čaj. Čaj aby přebil chuť oblbováku. Mojík se nijak podivně netvářil. Jemu snad chutná vše. Nástup účinku měl být rychlý, takže jsem ho dala do postýlky. My jsme banda divná, protože to fakt nebylo 5 minut, ale skoro 20 a tablet z ruky jsem mu stejně musela sebrat, opravdu ho neupustil.

Doprovodila jsem ho do předsálí. Tam jsem utrpěla menší šok, když jako saniťák mně přišel převzít dítě známý. Dlouho jsem ho neviděla. Na Mojíka byl hodný a místo na lůžku ho na sál donesl v náručí. Mojíka doprovázel Mášen.

Měla jsem hodinu čas a doporučení jít si dát kafe. Na oddělení jsem posnídala, do bufetu jsem si zašla pro kafe a kus času jsem využila k pátrání po hematologii, kam mám v říjnu jít.

Na 9h už jsem byla u dospávacího pokoje a čekala. Mojík byl spící dovezen. Po deseti minutách už jsem mohla za ním, že je vzhůru. A začalo hodinové řvací peklo. Chtěl něco, co dostat nemohl a řval a řval. A bojoval. I mě kousl do nohy. Sestry i učitelky uklidňovaly o stošest. Nakonec se jim to podařilo a Mojík usnul. Po probuzení už naštěstí mohl pít, tak už to šlo.

Byl to náročný čtvrtek. Tablet ho tolik nezajímal, chtěl do herny, ale měl ležet. Spolu jsme nakonec na hodinu usnuli a pak usnul ještě u knihy. Ale probudil se včas, aby stihl tátu a bráchu.

I večeři snědl. Chemickou kaši tedy ne, ale krůtí plátek ano. Ještě se ptal, co bude jíst Mášíček, takže medvěd Mášen dostal taky maso. :-) Já měla celozrnné rohlíky a tvarohovou pomazánku. Bylo to chutné.

Na spaní jsem ho přesvědčila skoro až v deset večer. Opět světla mnoho a ještě hluk z chodby, nejspíš akutní příjem. Z pokoje nám zmizla postel. :-)

Vstávali jsme po půl sedmé, Mojík si šel hned hrát, ale dlouho mu to nevydrželo. Tablet, tablet a tablet. Ale na chvíli ho zlákaly písně z herny. Učitelka hrála na kytaru a zpívala. Pak jsem vyfasovala propouštěcí zprávu, sbalila jsem a čekali jsme na BE. Pršelo. Mojík už byl v plné síle, odmítl si obout boty a nechtěl odejít z nemocnice. Naložili jsme ho na kočár a dovezli k autu. A hurá domů.