Putování slováckým vinohradem

Po dlouhé době jsem se dostala na výlet mimo domov a to dokonce od pátku! No dobře, žádná dámská  jízda, ale pěkně celá rodina, což je tedy BE, já, Meluzína, Mumín a Mojík.

Začínáme být mistři balení, takže pro pět lidí jeden kufr včetně mých pohorek (které jsem stejně neobula).

Ve 13h výjezd směr Hodonín. Dá se říct, že cesta celkem odsýpala, pominu-li několikero čekání kvůli opravavám vozovek. Zádrhel nastal na dálnici D1. To bylo tak kolem čtvrt na pět, blížili jsme se k našemu sjezdu 196 a dětem hrála jejich oblíbená muzika z CD - Mixle v pixle. A auta se začala štosovat a popojíždět a stát. Tak jsme dětem vypnuli muziku a měli jsme štěstí, zrovna zelená vlna na Radiožurnálu. A bylo po štěstí. U sjezdu 190 srážka dvou kamionů (nevím, který to zavinil, ale nejraději bych ho roztrhla!). Mojík není zrovinka trpělivé dítě a nakonec i sedmiletá Meluzína objevila kouzlo otázky "už tam budem?" Dálnice uzavřena. Čekání minimálně 50minut. Ale na co? Na vleklý pohyb. Policie nás všechny odkláněla na sjezd 190 do Brna. Tam jsme ale nechtěli!!!

No v této chvíli jsem zjistila, že autoatlas, který si BE koupil, je naprosto na nic (je, já jsem dobrý navigátor!) a než jsem zjistila, jak z jeho mapové mobilní aplikace odstraním obrázky wifi, frčeli jsme Brnem. Brno má ale pochvalu. Okruh mají moc pěkně značený, tunely plynule projízdné, na to, že bylo 13. a pátek. Děti dostaly mobil a civěly na Hasiče Sama a nebo sledovaly jízdu tunelem.

Do Hodonína jsme dorazili o 1,5h později než jsme chtěli a za tmy, což jsme nechtěli. No přívítání bylo nadšené, i když poloviční. Oba muži byli pryč, páč K. ochořel a byl s tatínkem odvelen k babičce a dědovi. Meluzína spokojená, že měla holčičí K. pro sebe. :-) Do postelí jsme je dostali kolem 21h. My tři dospělí se naladili dvoulitrem burčáku a v 23h šli spát. :-)


A je tu 14.10. ráno. Mumín byl nešťastný, že ho honíme od hraní do koupelny, pak obléknout a pak ven. Ale slíbený výlet vlakem ho naladil smířlivě. Peron byl narvaný. Pak se přihnala čukota, alias motorák. Nepočítala jsem vagonky, protože to bych taky přišla o možnost nastoupit. Asi tuším, jak se cítí pověstné sardinky v plechovce. Ten vlak byl prostě narvaný. Čekala jsem, kdy to se mnou sekne. Cesta do Mutěnic zastávky má trvat asi 13 minut. No o těch 13 minut jsme vyjeli později a navíc se motoráček sotva vlekl. Ale jo, v 9:45 jsme byli na místě. BE koupil mapku (no potřeba nebyla) a vyrazilo se putovat. :-) To nádherné počasí vytáhlo hodně lidí, takže všude davy, ale ten burčák jsme si dali. Já měla dva červené a jeden bílý, víc jsem si neriskla. :-) Pod Dubňanskú horú jsme si koupili něco k jídlu a Meluzína z nás vyrazila náhrdelník. Za pade.

Mojík a putování... Tak samozřejmě, že se tento bláznivý dvouleťák nechtěl už nosit, raději chodit. Takže neustále zdrhal, což při tom množství lidí nebylo zábavné. Mumín se zase buď zdržoval nebo chodil napřed, takže ke konci putování jsme se zastavili, já počítám děti a koukám, kde je. No pobíhal jinde a hledal nás. Na zdrhajícího Mojíka se všichni nasmívali. Já ne. No zdárně jsme ušli těch 6,5km všichni.

V cíli z nás Mumín vyrazil cukrovou vatu. Ech, barvenou. Měl modrý jazyk a prsty, tfuj! A já se podívala na mobil právě včas, abych zjistila, že za 10min jede vlak. Hurá čekat a pak nastoupit do poloprázdného. Tentokrát to byla příjemná cesta plná prostoru. :-)

A jelikož vzduchu bylo málo, tak po občerstvení u hostitelky jsme vyrazili ven. Nejprve samozřejmě protesty a pak si to na hřišti užili. :-)

Zpáteční cesta v neděli proběhla celkem v pohodě, až na špatný výjezd a uzavírku, ale i tak jsme domů dorazili v dobrém čase.

Byl to prima víkend. Jen to minidítě kdyby aspoň NĚKDY poslouchalo a nezdrhalo.

Komentáře