Milá babičko...

Dneska je to osm let, co mi odešla nejmilovanější osůbka. Moje babička. Moc mi chybí, denně na ni myslím. Dožila se 84 let.


Nu a od nás. Spánek, co je spánek? Muuuuuška jenom zlatá. Tak. Od minulého pátku jsem toho moc nenaspala. Jednak mimino, druhak Mumín, který kašle i v noci. Dneska vyfasoval antibiotika. A začal rýmovat Mojík. Meluzína se drží. BE jakžtakž taky, i když jsem se dívala, že si přinesl domů citron a zázvor. No a já skuhrám. Jako rákosníček, haha. Bolest v krku jsem vyhnala, tak mi to cosi sedlo na hlasivky.

Přiznávám, že jak celkem zvládám, tak dneska jsem měla pocit, že usnu ve stoje, že prostě padnu, jak jsem vyšťavená. Žel nelze, doma oba kluci a je třeba se postarat. Ještě, že existuje káva. Asi by hodně matek padlo hrůzou pod stůl, jak to, že si dávám kafe, ale mě fakt nakopne. Asi tak na hodinku dvě od vypití, pak už zas nic.

Mumín od středy pláče, že chce do školky. A že on plakat umí, to jsou fakt obří slzy. Je mi ho líto, ale s tím kašlem, co zní jak kdyby hulil od rána do večera (mám srovnání, takhle kašlala tátova příbuzná), do školky prostě ne.


Mojík zdárně roste, ale tím, že je třetí a můžu už dělat ministatistiku, tak porovnávačka ohledně váhy a míry dopadla v jeho neprospěch. Největší sosák byl Mumín, hned v závěsu Meluzína a daleko za nimi Mojík. :-) Nejspíš proto, že Mojík stále blije, stále blije.