Koho nepouštět za volant?

Mě. Alespoň dokud se pořádně nevyspím. Nebo nevím čím to bylo, ale sobotní dvouhodinová jízda k babičce do moravské vísky, byla dost veselá. Pro mě. Nejsem si jistá, že BE se bavil stejně dobře jako já.

Minimálně dvakrát jsem mohla skončit ve škarpě, do zatáček jsem zásadně vjížděla na trojku. BE se vždycky tak nenápadně ozval, například "podřazování je pro sraby." "No jo, dcera svého otce." To je prosím narážka na to, že se rádi kocháme, když vidíme něco pěkného. Kdysi jsme takhle s našima zpomalili u pole plného volavek. To jsme ještě měli starou zelenou škodověnku. Řidič, co jel za námi a při první příležitosti nás předjel, na nás zatroubil a klepal si na čelo.
Zpět ke mně. Vyjíždíme na návštěvu k příbuzným BE, řídím já, při výjezdu ze vsi vidím vlevo nádherný zelený dům, pěkná zahrada, kameny a "ten by se mi líííííbil," no a větvičky už nám švihaly o okno. BE jen zaúpěl. Zbytek cesty jsem si dávala pozor, stejně tak nazpět, páč jsem velkoryse navrhla BE, že víno (pokud bude nabídnuto) si klidně může dát. :-)

V kopcích jsem jela jak na horské dráze a děti nadšené. Zase pokud můžu jet, tak přiznávám, devadesát nje mi málo a pokud předjíždím nějakého šneka, co se šine osmdesátkou, mám na tachometru přes stovku a užívám si to. Padesátku ve městě dodržuju, ale šílím nad těmi, co se plouží třicítkou. Na zelenou se dle mě jede, nikoliv teprve rozhlíží a řadí.

Pokud jedou děti se mnou, potkávají hodně zajímavých lidí typu cvok, trouba. :-( Pokud jedou s BE, nepotkávají nikoho takového.

Kupodivu jsem podvakrát pěkně zaparkovala v kopečku u babičky, poněkud hůře u příbuzných, zato jsem se tam celkem pěkně vymotala couváním.

Čeká mě teď cesta na odběry do vedlejšího města, Mojík musí se mnou, tak se aspoň budu moct slovně projevit.

Víkend jinak příjemný, při včerejší procházce jsme ve vsi potkali dospělou kočku s krásnými pěti koťaty. Mumín teda ve svém nadšení málem dvě koťata zašlápl, Meluzína si hned chtěla vzít nějaké domů. No přiznávám, že já taky. Ale na to je prozatím času dost.