Co napsat...

Nevím, poslední dny jsou takové... Psychicky náročné. Mám tedy už vycvičené okolí, takže když pominu sousedku, která vylezla jen aby se zeptala "vy ještě chodíte?" tak se nikdo trapně neptá. Maximálně jak se cítím a jak se mám. Tyhle otázky beru.

Jak se cítím... Mizerně. Fakt jsem doufala, že číslo tři mi dopřeje přirozený porod, pěkně doma rozběhlý. Zatím to vypadá, že nastoupím na třetí indukci. A já mám strach. Když jsem nastupovala na druhou, tak jsem byla vysmátá, že jako vím, do čeho jdu, že to dám. Jenže tahle vyvolávačka měla spád. 4,5h dost protivné jednolité bolesti, na kterou nepomáhalo nic (nějaká sprcha či míč, haha). No a ten strach pramení z toho, že když první porod 12h, druhý 4,5, tak co ten třetí? Dvě hodiny? A do těch dvou hodin se smrskne ta bolest těch 12h?

Taky to není dávno, co jsem potkala jinou sousedku a ta mi řekla, že mě obdivuje, že ještě řídím. Co kdyby mi praskla plodová voda? Hm, tak jednak a co a druhak mně nepraskne, žejo. Já skončím opět uskladněná v porodnici.

V neděli, tedy po termínu dle ultrazvuku, na termín dle menses, jsem frčela 11km vedle do města pro koš na mimino a zase zpět. Byla to hurá akce, protože jsem prostě naznala, že postýlku sem do obýváku nenarvu, tak zkusím sehnat koš. Prý, že facebook je zlo. No ale díky facebooku mám doma pěkný koš na mimino, jezdící, nevrzající. Zatím se v něm vozí plyšová kočka Micka a nebo plyšová kočka Mňauka.

Mimino nenaláká ani maminka s krásně oškubaným obočím, vyhlazenou pletí od masky, umytou hlavou, oholenýma nohama.

Zítra se jedu nechat zmonitorovat (a mimino taky) do porodnice. A taky zkusím uprosit pány doktory a paní doktorky, abych nastupovala až po pouti.