úterý 28. července 2015

To byl zas jednou den...

On už ten hrozný den začal někdy ve třičtvrtě na tři v noci, kdy Mumín volal z pokojíčku "maminko, čůůůůrat!" Co nejrychleji můj stav dovoluje jsem vystřelila z postele a běžela do pokojíčku, kde už Mumín lezl z postele. Strčila jsem ho k nočníku, svlékala kalhoty a hle, ty už mokré. Polospící dítě se už vyčůralo do postele. Takže najít ve tmě podložku, aby nespal na mokrém, pak nějakou deku. Prima noc.


Vstal jako obvykle před šestou, to došel do ložnice se svým obvyklým "mám velký hlad."

Snídaně v klidu, jogurt jako obvykle.

Při dávání pasty na kartáček mi milá pasta vystříkla do oka. Používám už dobré tři roky parodontax. Ječela jsem vztekle docela dlouho a snažila se oko vypláchnout. Auuuu.

Pak tedy chvíli klid. Odjezd směr CR, potřebovala jsem mamce dát děti, aby mi je pohlídala, když musím k doktorce (normálně doktorovi, ale ten je na dovolené, tak jsem byla u kolegyně).
Jako obvykle vypínám rádio. Při řízení mi prostě vadí. Ještě jsme ani nevyjeli z vnitrobloku, když se rádio zapnulo. No nic, asi jsem ho špatně vypnula, takže další pokus. A opět se zapnulo. To už se mi nepozdávalo. Na výjezdu z města jsem ho znova vypínala a jak jsem se (já káča) podívala na to, zda dávám ruku dobře, tak jsem málem srazila cyklistu, co odbočoval vlevo. Vyhnula jsem se a frčíme dál. Na mostě jsem aspoň zkusila ztlumit hlasitost, nic a šup, málem jsem byla v protisměru. Řidič si určitě říkal něco o pitomé ženské za volantem. :-(

Zbytek cesty jakžtakž. Se štěstím jsem zaparkovala u mamky v ulici. Uf, poslední volné místo.

K doktorce jsem šla raději pěšky. Sestra mě dala hned na monitor, který mi pořád pípal u hlavy. Když jsem se ptala, co to znamená, tak prý mají nastavené nějaké limity a když ty údaje lítají, tak to pípá. Tož jsem čekala, co se dozvím u doktorky. Monitor krásný. Žel nález jinak nic moc, na porod to nevypadá. A klidně si lze nechat od cesty takové to "to se může kdykoli změnit, třeba z hodiny na hodinu." Asi jako v minulém těhotenství, kdy jsem měla nad sebou damoklův meč v podobě vyvolávačky a on nakonec na tom vlásku nevydržel a spadl a já absolvovala druhý vyvolávaný porod.
Psychicky vydeptaná, že se prostě zas nic neděje, jsem šla k mamce.

Mamka chtěla jet domů raději se mnou, tak jsem jí to rozmluvila, že to zvládnu. Zvládla. Prakticky celou cestu. Žel na parkovišti jsem si už nedala tak pozor. A jak máme auto dlouhé jak zadkem, tak čumákem, zapomněla jsem, že parkuju u sušáku a nemůžu čekat, až se zabrzdím o obrubník. LUP. Nu vystoupila jsem, vyndala děti a šla se podívat, co jsem způsobila. Křápla jsem přední nárazník. Nu což, BE křápnul před rokem a půl zadní, tak já přední. To mě tolik nenaštvalo.  Naštvali mě dva dělníci z lešení, co čekali, až zajdu do bytovky, aby se podívali, jak jsem to křápla. Jelikož jsem je viděla, tak jsem na ně přes půl vnitrobloku zaječela "aby vám nevypadly oči." A takhle rychle jsem dlouho ty schody nevyběhla, jak jsem byla v ráži.

To vám povím, že psychicky vydeptaná těhule pár dní před termínem, je zlo. Klidit se mi z cesty.

Doufala jsem, že tohle dítě bude trochu uznalé, jukne na svět dřív a dopřeje mi přirozený porod bez chemie. Jak to vypadá, mám opět smůlu. Můj doktor už napsal do papírů, že pokud neporodím, tak 6.8. nástup. Sice opět jen týden po termínu, ale tady se evidentně nenosí to, co se všade píše, že těhotenství trvá 40 týdnů, plus mínus dva. Uvidím jak na tom budu za týden po monitoru v porodnici, zda budu mít chuť a sílu je přesvědčovat, že nejdřív chci absolvovat chrudimskou pouť (7.-9.8.) a teprve pak ať si mě uskladní do porodnice.


Zbytek dne proběhl dobře, byli jsme na návštěvě u Meluzíní kamarádky ze školky a všechny 4 děti si pěkně hrály, BE doma udělal konečně nějakou práci, co jsem asi tak před půl rokem chtěla. A uvařil.

PS: Že by ten dnešek byl o něco lepší, to se teda říct nedá.


Žádné komentáře: