úterý 14. července 2015

Dobrodružství je třeba zachytit v pravý okamžik!

Oblíbená věta z mého oblíbeného filmu. Tušíte? Na konci napíšu, cha. :-)

Každopádně ano, dobrodružství je třeba hlavně 16 dní před termínem porodu.

Včera si začala Meluzína před obědem stěžovat, že ji pálí očičko. Tak jsem jí ho zkusila vypláchnout. No moc se nedařilo, takže obědvala s plínou přes oči a já ji krmila.
Pak dobu koukala, oči trochu zarudlé, dívala jsem se do toho bolavého pravého a viděla nějakou tečku. Do oka si sáhnout nenechala.

Pak jsme si četli Mašinky Tomáše, to se tvářila, jakože dobré. BE přišel z práce a měl vzít obě děti ven, to Meluzína kňučela, že nikam nejde, že ji bolí očičko. Nacpala jsem jí sluneční brýle jakože aspoň očičko nebude namáhat a mínila ji poslat ven. No když začla plakat, tak jsem ji teda nechala doma a šla si po svých. Připravovala jsem své první tiramisu s mascarpone (no moc se nevyvedlo, neztuhlo to). Meluzína usnula s brýlemi. Probudila se skoro v šest. Přečetla jsem jí několik oblíbených bajek. Když jsem chlapovi říkala, že ráno s ní musí na oční, tak začala fakt řvát, že to moc bolí. Nu což, tak na oční ambulanci do nemocnice prostě hned.

Vrátili se ani ne po hodině, Meluzína přelepené oko. V oku je cizí těleso (kovové) a musí ven. Na ambulanci se pokus nezdařil. Nebrečela, jen si prostě nenechala na oko sáhnout. Pokyn, že nesmí od půlnoci pít a jíst, kdyby musela ráno pod narkózu. Ráno s ní BE vyrazil opět na ambulanci.

V osm přijela kamarádka pohlídat Mumína a já vyrazila směr doktor. Tu si dovolím vsuvku, že jsem byla moc ráda, že jedu sama, protože můj slovník dlaždiče se děti fakt učit nemusí.

BE psal těsně před devátou, že jde Meluzína na sál (na ambulanci opět pokus marný). Před desátou psal, že už ji má na pokoji omámenou.

Cizí těleso vyndané, Meluzína spavá.

Po třetí jsme s Mumínem vyrazili směr nemocnice, páč BE si nevzal věci pro svůj spánek v nemocnici. Chtěla jsem nakonec Meluzínu navštívit, jenže usnula. Takže jsem předala batůžek s věcmi a šli jsme. Začlo pršet. Pláštěnku už na golfky máme, takže jsem Mumína přikryla, sobě vyndala deštník a že to přejdem. No tak ne. Popošli jsme jen k jiné budově a tam jsem po 15min čekání řekla, že lepší už to asi nebude, to nejhorší už určitě přešlo a jdem. Chybaaaaaaa. Takže další dobrodružství. Ve slejváku držet jednou rukou golfky (nemají samozřejmě spojenou rukojeť) a druhou deštník (neskutečný krám za 40Kč, už se rozpadá) a jít pěkně z kopce, přes dřevěný most plný louží. U komplexu Vinice jsem se už musela schovat, protože ten ošklivý dešťomrak se jal vyždímat právě na nás dva. Bylo moc pěkné pozorovat, jak za tím mrakem je modrobílo a slunečno.

Domů jsem došla zmoklá, Mumín krásně suchý, najedený, páč si pod pláštěnkou chroupal křupky a piškoty.

Dnešek takový klidný den, že. Ona i ta cesta z vedlejšího ucpaného města byla pro mě dobrodružná. Zvláště když přede mnou jede týpek svých 70. Město neměsto. Hned jak byla příležitost, tak jsem ho předjela. Nebyla jsem sama, milý ford za mnou chtěl vzít i mě, jenže to mě nezná! Když už můžu jet, tak jedu, nakonec vlál kdesi za mnou, frajer. Pche. Zaparkovala jsem krásně rovně (musím se pochválit, parkování mi fakt moc nejde).

Jo a ta věta je z filmu Noc na Karlštejně.

Žádné komentáře: