Řízení motorového vozidla
Tedy našeho mondíka.
V říjnu jsem měla mít focení mě samotné, nakonec to neklaplo (závada nebyla u mě). Fotografka mi nabídla jiný termín, dopolední. Kývla jsem, že jako jo, když bude hlídání pro Mumína. BE domluvil hlídání.
A mně začalo docházet, co jsem si na sebe dopoledním termínem upekla. Nejsem dobrý řidič, jsem nevyježděná, ač řidičák vlastním od ledna roku 2000. Léta jsem neřídila. Pomalu se do toho dostávám, ale jsem ráda, když se mnou někdo jede. Tedy BE.
Už jsem tedy v září jela s Meluzínou pro dorty, pak v říjnu s dětmi k mým rodičům. Byly to víkendové cesty a tedy pohodové.
Tedy... V pátek ráno jsme s dětmi vstali, nasnídali se a nahnala jsem je do auta směr tcháni. Tam jsem poseděla půl hodiny, povyprávěla s tchýní a hurá k fotografce. Začalo trochu poprchávat. Když jsem zaparkovala u fotografky, oddychla jsem si. Hodina a půl focení, kecání, relaxu. Z poprchávání se stalo mžení a já v euforii, že jsem dokázala ovládnou stěrače přední, ostřikovač a dokonce stěrač zadní! Žel mnoho jsem toho neviděla, stěrač přední dělá hnusnou šmouhu přesně v mém zorném poli (už jsem doporučila koupi nových stěračů).
U tchánů jsem se nadlábla dobrého oběda, smyla z očí šminky a po druhé hodině jsme vyrazili směr moji rodiče. To byla pro mě nejprotivnější část cesty. Slíbila jsem Meluzíně, že pojedeme kolem Tesca, že tam je ozdobený strom, aby si ho prohlédla. Znamenalo to, že pak k parkovišti budu odbočovat z hlavní silnice na vedlejší.
Čekám a čekám, až se budu moct pohnout z hlavní. Jenže v protisměru nerespektují na semaforu oranžovou a červenou taky ne, takže bavorák zprava z vedlejší se tam parádně pletl autům přede mnou, též odbočujícím doleva. Ve chvíli, kdy jsme se mohli rozjet, už se pomalu rozjížděl i protisměr. A jeli snad ti chytráci přede mnou rychleji? Ne! Můj slovník opravdu nebudu publikovat, dětem jsem se omlouvala, doma pusu vyplachovala.
Auto jsem zapíchla na první volné místo a vůbec jsem se nenamáhala s nějakým rovnáním.
Pořádný oddech jsem si pak ale dopřála opravdu až doma, když tenhle pátek plný řízení, byl konečně za mnou.
Poznatky: jsem čím dál horší ve výrazech, nebojím se sama/sama s dětmi.
A potěšilo mě to velice, že jsem to všechno zvládla.
V říjnu jsem měla mít focení mě samotné, nakonec to neklaplo (závada nebyla u mě). Fotografka mi nabídla jiný termín, dopolední. Kývla jsem, že jako jo, když bude hlídání pro Mumína. BE domluvil hlídání.
A mně začalo docházet, co jsem si na sebe dopoledním termínem upekla. Nejsem dobrý řidič, jsem nevyježděná, ač řidičák vlastním od ledna roku 2000. Léta jsem neřídila. Pomalu se do toho dostávám, ale jsem ráda, když se mnou někdo jede. Tedy BE.
Už jsem tedy v září jela s Meluzínou pro dorty, pak v říjnu s dětmi k mým rodičům. Byly to víkendové cesty a tedy pohodové.
Tedy... V pátek ráno jsme s dětmi vstali, nasnídali se a nahnala jsem je do auta směr tcháni. Tam jsem poseděla půl hodiny, povyprávěla s tchýní a hurá k fotografce. Začalo trochu poprchávat. Když jsem zaparkovala u fotografky, oddychla jsem si. Hodina a půl focení, kecání, relaxu. Z poprchávání se stalo mžení a já v euforii, že jsem dokázala ovládnou stěrače přední, ostřikovač a dokonce stěrač zadní! Žel mnoho jsem toho neviděla, stěrač přední dělá hnusnou šmouhu přesně v mém zorném poli (už jsem doporučila koupi nových stěračů).
U tchánů jsem se nadlábla dobrého oběda, smyla z očí šminky a po druhé hodině jsme vyrazili směr moji rodiče. To byla pro mě nejprotivnější část cesty. Slíbila jsem Meluzíně, že pojedeme kolem Tesca, že tam je ozdobený strom, aby si ho prohlédla. Znamenalo to, že pak k parkovišti budu odbočovat z hlavní silnice na vedlejší.
Čekám a čekám, až se budu moct pohnout z hlavní. Jenže v protisměru nerespektují na semaforu oranžovou a červenou taky ne, takže bavorák zprava z vedlejší se tam parádně pletl autům přede mnou, též odbočujícím doleva. Ve chvíli, kdy jsme se mohli rozjet, už se pomalu rozjížděl i protisměr. A jeli snad ti chytráci přede mnou rychleji? Ne! Můj slovník opravdu nebudu publikovat, dětem jsem se omlouvala, doma pusu vyplachovala.
Auto jsem zapíchla na první volné místo a vůbec jsem se nenamáhala s nějakým rovnáním.
Pořádný oddech jsem si pak ale dopřála opravdu až doma, když tenhle pátek plný řízení, byl konečně za mnou.
Poznatky: jsem čím dál horší ve výrazech, nebojím se sama/sama s dětmi.
A potěšilo mě to velice, že jsem to všechno zvládla.
Komentáře
Okomentovat
Díky za komentář.