Pouť

Asi jen ve zkratce...

Mockrát děkuji svojí mamince, že svým třem vnoučatům našetřila na pouť. Díky ní se Meluzína mohla realizovat a raději nebudu psát, kolik děti dostaly (každé) od babičky a kolik Meluzíně zbylo.

Mumín dopoledne proseděl v kočáře, protože brzy ráno vstává a bylo teplo, tak ani nevystupoval, atrakce ho nezajímaly... Myslela jsem, že bude jako synovec, že ho pouť moc nezaujme. Haha. Odpoledne byl po desetiminutovém spánku plný sil a chtěl na to samé, co Meluzína. Mám tedy druhého pouťového nadšence.

Kamarádka mě nechápe. Jenže ta pouť je prostě moje srdcovka, tak to dětem dovolím a dopřeju.

Smutným zážitkem byl pro Meluzínu odlet jejího balonku. Vybrala si kočku, krásnou modrou kočku. Tatínek dal balon do auta a inteligentně otevřel nejen dveře u autosedačky Mumína, ale taky u řidiče. Já uklízela kolo, kočár a tašky a najednou strašlivý řev. Balon se vysoukal dveřmi u řidiče a upláchl. Tatínek byl donucen běžet koupit nový, žel stejnou kočku už neměli, tak donesl Kitty. Jak mi Kitty nevadí, tak ten balon je hnusný a fuj a vůbec... Mě snad ten upláchlý mrzí víc jak Meluzínu.


Foto je mobilní, nic moc kvalitní. Chlapeček se mi staral o adrenalin, protože neseděl tak způsobně jako jeho sestra a já se celé 4 minuty bála, že přepadne. 

A za rok, milá pouti... Jen v neděli a jen odpoledne... Mám tě moc ráda, ale s dětmi to je až moc velký adrenalin a ne taková zábava.