středa 2. července 2014

O vůli

Tak dneska jsem se dozvěděla, jak jsem obdivována za pevnou vůli. Jako obvykle jsem se přela. To není pevná vůle, ale nutnost.

Denně posilovat a snažit se alespoň ob den běhat. To u mě opravdu není hodno obdivu. Je to prostě nutnost, abych mohla jíst alespoň částečně to, co chci a abych prošla dveřmi.

Mít metabolismus a tím pádem postavu těch, co mě obdivují, nehnu zadkem víc než je nutné (stejně jako ony). Žel nemám, tak se musím hýbat. Běh mě tedy baví, někdy, posilování moc ne, výsledky prozatím nevidím. Teda pokud je výsledkem, že si od ledna držím stejnou váhu, tak jo, výsledky jsou.

Ráda bych tu obdivovanou vůli někde sebrala a vrazila ji například do učení jazyků, neb se už nedomluvím jinak než v tom rodném . Houby je mi platné, že od sebe rozeznám ušišlanou portugalštinu a krásnou španělštinu, uchrochtanou holandštinu a přísnou švédštinu, když těmi řečmi nemluvím a ani v nich nečtu.
Nebo vůli začít nějakou užitečnou ruční práci nebo se naučit hrát na nějaký nástroj. Ale tyto vůle nějak nedokážu posbírat.

Ech, co jsem tím chtěla říct? Že mě spolehlivě vytočí "pááááni, ty máš teda pevnou vůli" "hele nejsi nějak moc hubená? najez se" "páni, ty jsi zhubla." Nemám, nejsem, nezhubla, tak.


Žádné komentáře: