V novém roce

V novém roce je u nás vše při starém. Děti zlobí, manžel zlobí, já se zlobím, prostě vše jako obvykle, haha.

Starší strávila s tatínkem 2,5 dne na horách. Nu sněhu pomálu, ale i tak se pobavila. Drahý mi sdělil, že to bylo fajn, holka se zabavila, on měl celkem klid.
To se měl dobře, já měla mladšího a klid rozhodně nebyl. Je sice dítko klidnější, když kolem sebe nemá starší, ale pořád je to člen skupiny demolice a destrukce.

Tuze moc jsem ho chválila, jak si nevšímá stromku, čili i skleněné ozdoby před ním v klidu. Neříkat hop, dokud není přeskočeno.

Ve středu jsem byla nucena využít dědy, aby pohlídal kluka, páč mě čekal ultrazvuk (štítnice, kdyby se někdo lekal, že jsem zase v tom) a pak doktorka. Jelikož tatínek si hověl na horách a babička nastoupila do nemocnice, tak musel hlídat děda (který na tom se zdravím taky není zrovna nejlépe). Děda ovšem vnoučka chválil, jak si pěkně hraje, chroupe křupky, spolu si zakřičeli (dítě rádo řve, jen tak, z radosti, ale je to děsné). Když jsem přišla konečně od doktory, šla jsem si v obýváku sednout, tak zírám na zem, vidím jasné  kousky skleněné ozdoby. Se slovy "tati, on rozbil ozdobu?" se otáčím ke stromku. A opravdu pod stromkem tiše odpočívala nebohá rozflákaná ozdoba. Děda o tom nevěděl, páč si zrovna odskočil a kluk byl klidný.

A co se ještě podařilo chlapečkovi? Málem si "vydělal." Dědova první pořádná výhra v životě, televize, se dosti zakymácela, když do ní chlapečk napálil hlavou. Zajímavé výrazy se, v těch pár vteřinách než se televize dokývala, objevily ve tvářích prarodičů. Strach smísený se vztekem a zděšením. :-)

Starší nás výborně pobavila při cestě ke známým na chatu. Jeli jsme vsí, kde byl příšerně cítit sirovodík. Zatímco my s chlapem hned zarecitovali "Há dvě es, smrdí jako pes," holčička pronesla "Co to tady tak voní?" Já jsem se zachechtala, chlapa za volantem mrtvice málem šlehla "Jak voní??? To smrdí, hrozně smrdí!" "Nesmrdí, to voní," kontrovalo dítě a dodalo "Vajíčka přeci vždycky voní." :-)