pátek 26. července 2013

Cesta se Žlutým vlakem alias RegioJetem a návštěva v Pze

Původní plán byl výjezd celé rodiny do Prahy. Žel na tatínka sedla letní viróza, takže předem zakoupené jízdenky jsem částečně zrušila a částečně zakoupila v jiný čas.

Když všichni vychvalovali RegioJet, tak jsem koulela očima, že jako dejte mi pokoj, já jsem zvyklá na ČD, nepotřebuju nápoj zdarma a noviny, navíc si zařizovat místenku na konkrétní vlak.

Nakonec ale po zkušenosti s ČD a cestou s dětmi, jsem zatoužila po alternativě. Na matkoserverech jsem potkala nadšené příspěvky o cestování se žluťákem, tak jsem se rozhodla vyzkoušet.

V 8:29 se ve středu vlak rozjel směr Praha. Místo pro sebe a holku jsem našla hned. Seděly jsme v naší původně objednané čtyřce (tedy kupé pro čtyři lidi). Místa habakuk, holku jsem usadila u okna. A opravdu chvilku po dosednutí už naklusala holčina a podala mi dvě lahvičky vody. Poučení pro příští cestu, můžu si ušetřit jednu láhev v batohu z domu. Za další chvíli nabídka novin, dál pak nabídka občerstvení. To jsem odmítla. Přeci jen s dítkem si noviny v klidu nepřečtu a koláč by mi stejně snědla holka a navíc by nadrobila po celém kupé a jeho koberci (jojo, to byl pro mě šok, mají tam koberce... celkem by mě zajímalo, jak to v tom vlaku vypadá v zimě...).
Holka byla klidná, vybarvovala si omalovánky Toma a Jerryho (a chválím ji, pochopila, že vybarvovat se mají jen určité plochy a ne začárat celý obrázek). V půl desáté jsme přistály v Praze.

Zakoupila jsem lístky na metro a hurá se svézt na Vyšehrad. Dítko mi dopřálo trochu adrenalinu. Než jsem uklidila lístek do peněženky, tak se hnala k "díře". Tedy kolejišti, v kterém se právě blížilo metro. Ještě, že reaguje na můj ječivý hlas. Tři stanice metrem mě hodily zpátky do krásných vzpomínek na práci a bydlení v Praze.
Na Vyšehradě jsme se sešly s mojí kamarádkou a její holčičkou. Byla to taková dámská jízda. Krásných několik hodin, prokecaných v poklidu zahrady. Zahrady společné pro dva vchody pětipodlažních domů ve staré zástavbě kousek od Vyšehradu.


Cesta zpátky na metro též v pohodě, cesta metrem taky pohoda. Z metra po jezdících schodech. Ty se holce líbí. Mně taky. :-)

Zjištění, odkud jede náš vlak a cesta na něj. To jsem vzala milou dcéru raději na ramena. Na nástupišti jsem zírala na ten obří dav lidí, čekající na ten samý vlak, co my. Co člověka hodně potěší je, že má svou místenku a tudíž své pohodlné místo.
Zpět jsme seděly v kupé pro šest lidí, už ani ne u okna, ale nevadilo to. Tentokrát jsem si řekla, že stačí jedna lahvička vody a když procházel kluk s nápoji, požádala jsem o mošt. Chutnal mně i holce.
Cesta v poklidu, holka sice začala vystrkovat růžky, ale to jsem čekala. Byla unavená, takže rozdováděná. Chvilku jsme chodily po chodbičce. Prázdné. Pak ještě chvilku kreslení, zpívání, za které byla pochválena a vystupovat.

Ještě pozorovat vodotrysky před nádražím, pak už jít počkat na autobus. Čekání zpříjemnila odrzlá kavka. V klidu si tam před lidi přihopkala a čekala, co komu upadne od pusy. Neupadlo nic.
V autobuse mi dítko usnulo, což jsem čekala. Takže výstup s 13kg v náručí do čtvrtého patra (u kamarádky byl výtah, aaaaach).

Závěrem: parádní výlet, klidný, žádná překvapení. RegioJet mě potěšil. Pokud pojedu zase někdy s dětmi, tak budu chtít jet zase žlutovlakem.

Žádné komentáře: